S ohledem na nedávný „zážitek“ na jednom nejmenovaném OSPOD (Orgány sociálně-právní ochrany dětí), kde jsem se dozvěděla, že existují 3 základní formy péče o děti a poté ještě i formy speciální – když si prý rodiče např. „smíchají“ výlučnou péči ze střídavou, jsem se rozhodla věnovat další článek právě formám péče o dítě, zejména pak skutečnému stavu s vysvětlením a rozlišením jednotlivých forem péče.
Hned na úvod je ovšem potřeba uvést, že existují jen tři formy péče a žádné „speciální“ které by umožňovaly „míchat“ jednotlivé formy mezi sebou.
Osobní péče o děti může být tedy následující:
V případě výlučné péče je dítě svěřeno do péče jen jednoho z rodičů. Druhému rodiči zůstávají zachována nejen práva a povinnosti spadající do rodičovské odpovědnosti, ale i např. ta práva, jež jsou spojena s osobností dítěte a mají osobní povahu.
V praxi se často rodiče obávají toho, že svěřením dítěte do péče druhého rodiče se již nebudou moci podílet na jeho výchově. To však není pravdou. Je nutné tyto pojmy od sebe odlišovat. Péči o dítě je možno definovat jako osobní, každodenní péči o dítě, zatímco výchovu jako ovlivňování dítěte v nejširším slova smyslu, tedy jeho směřování, zajištění jeho rozvoje nad rámec osobní péče. Na výchově dítěte se tak podílí oba rodiče, a to bez ohledu na to, zda bylo dítěte svěřeno do péče jen jednomu z rodičů.
Dítě, které je svěřeno do péče jen jednoho rodiče, má právo se pravidelně osobně stýkat i se svým druhým rodičem, ledaže by soud styk omezil nebo zakázal. Občanský zákoník nově výslovně umožňuje určit soudům podmínky styku, zejména tedy místo, kde ke styku má dojít, jakož i určit osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku účastnit. K vymezení podmínek styku by však soudy měly přistoupit pouze v odůvodněných případech. Zejména tedy tam, kde je potřeba stanovit dohled či kontrolu nad stykem, případně se pokusit o obnovení narušených vztahů v rodině.
Podmínky styku tak lze považovat pouze za dočasná opatření, která by měla směřovat k odstranění případných problému ve vzájemném vztahu rodičů a dětí. Pečujícímu rodiči zákon ukládá povinnost dítě na styk řádně připravit, styk s druhým rodičem umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat. Stejně tak se musí zdržet všeho, co by mohlo narušit vztah dítěte k druhému rodiči. Nesmírně důležitá je také komunikace mezi rodiči. Rodiče jsou povinni vzájemně si sdělovat vše podstatné, co se dítěte týká.
Podstatou střídavé péče je to, že v péči o dítě se oba rodiče střídají, a to v pravidelně se opakujících intervalech. Střídavá péče není vhodná pro všechny děti. Tento institut totiž klade nároky nejen na samotné děti, ale i na jejich rodiče, neboť od nich vyžaduje vzájemnou komunikaci a spolupráci, což u rozvádějících se manželů může být značně obtížné.
Střídavá péče ihned od svého zakotvení v roce 1998 čelila kritice mnohých odborníků, zejména pak psychologů. Také soudy byly zpočátku při stanovování střídavé péče zdrženlivější. Rok 2014 však díky nálezu Ústavního soudu přinesl velké změny. Ústavní soud ve svém nálezu vymezil nejen kritéria, kterými se musejí obecné soudy v řízení o úpravě výchovných poměrů zabývat, pokud mají rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte, ale hlavně konstatoval, že svěření dítěte do střídavé péče má být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte jiné řešení.
Pokud jsou tedy oba rodiče způsobilí dítěte vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, neboť zájem dítěte je, aby bylo v především v péči obou rodičů. Obecné soudy nemohou střídavou péči vyloučit z důvodu, že s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít dítě ve výlučné péči.1
Takřka dominantní postavení střídavé péče zmírnil v roce 2015 nález ústavního soudu, který konstatuje, že za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a eventuální nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje.
Ohled je třeba brát na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují se závěry zjištěnými dokazováním a stanovisky opatrovníka.2
Pokud je dítě svěřeno do společné péče rodičů, pak oba rodiče vykonávají nadále osobní péči o dítě. Společná péče rozhodně není v praxi častá, lze jí realizovat jen ve výjimečných případech, např. když rodiče žijí v jednom domě. Od rodičů vyžaduje dobré vzájemné vztahy a komunikaci, což u rozvádějících se manželů nebývá zpravidla pravidlem. Zákon výslovně vyžaduje souhlas rodičů se společnou péčí. Soud tak o společné péči rodičů nemůže autoritativně rozhodnout. Pokud dohoda rodičů není v rozporu se zájmy nezletilého dítěte, může jí schválit.
Při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje, aby rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Bere přitom ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám.
Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.
Řešíte péči o dítě nebo rozvod? Obraťte se na nás - projdeme s vámi všechny možnosti, připravíme veškeré dokumenty a samozřejmě vás doprovodíme na potřebná jednání.
Zdroj:
1Nález ústavního soudu ze dne 26.5.2014, sp.zn. I. ÚS 2482/13.
2Nález Ústavního soudu ze dne, 17.3.2015, sp. zn. IV. ÚS 106/15